Krásný den,
vítám vás u rozhovoru s Martinou Michalovou, účastnicí kurzu Objev své Ikigai. Budeme si povídat o tom, jak se její život proměnil a jak své ikigai žije ve všem, co dělá. Martina si díky kurzu uvědomila spoustu věcí, které i po půl roce neustále používá pro své fungování v harmonii a které jí dodávají sílu a dobrou náladu. Se svými zápisky a s tím, co o sobě objevila, neustále pracuje a transformuje tak svoji každodennost.
Martina je v mých očích velmi inspirující žena. Hledá pro sebe neustále harmonii a přemýšlí, jak žít blízko přírodě a pomáhat lidem.
Pracuje v České asociaci pro vzácná onemocnění, ale ví, že aby mohla pomáhat jiným, musí v první řadě myslet na sebe, své vnitřní síly, své zdraví, rozvíjet rituály na posílení svého uvědomění a přirozených procesů našeho těla.
Martina:
Ahoj Aničko, díky za představení. Dodala bych ještě, že miluju tvorbu, tvořím s dětmi, kreslím a maluju. A toto je jedna z věcí, která na mě vykoukla právě z ikigai. Vyšlo mi, že je to ten hlavní proud, který mě vyživuje a kudy jít. Zároveň se do toho ale nemám moc tlačit, jen si to užívat, aby byla rovnováha mezi tím, co mě živí, co mě baví a kudy jít. A daří se to, přesně jak jsi řekla.
Já:
Tak to je báječné, tvoření je tvá velká složka. A ty máš i službu hlídání dětí s tvořením, že?
Martina:
Ano, mám. Je to věc, která mě naplňuje, ale zároveň ji nemám pro zisk a finančně mě neživí. Já tuto službu dávám ze srdce, nechci za ni zaplatit – a to se mi vrací buď recipročně nebo materiálně. To znamená, že za to dostanu třeba nějaký dárek nebo se to vrátí jinde z jiné strany. Tato činnost mi při jedné aktivitě kurzu ikigai sice vyšla jako služba, za kterou by mě mohlo okolí platit, ale já to tak zatím nechci. Chci to nechat v přirozeném flow.
Já:
Zmínila jsi můj kurz a aktivitu, kdy mají účastnice o sobě napsat 100 silných stránek, 100 věcí, které jim jdou, které je dobíjí, při kterých jsou ve flow a zároveň i ty věci, za které nám lidé rádi zaplatí a kde my můžeme něco dát světu.
Marti, jaká jsou tvoje největší uvědomění z toho kurzu? Mohla bys je s námi sdílet?
Martina:
V první chvíli je to uvědomění toho, jak moc věcí se dá o sobě zjistit. Vypsala jsem si spoustu pozitivních věcí, které mě zpětně, právě díky tomu, že jsem si je vypsala, posilují a podporují.
Ve skupině na Facebooku to opravdu žilo, aktivně jsme spolu sdíleli, přicházelo spoustu inspirace i takových věcí, o kterých si myslíme, že jsou běžné a že vůbec nestojí za povšimnutí.
Ale právě uvědomění těchto běžnůstek mi přineslo největší překvapení. Na základě tvých rad jsem si je postavila před sebe jako svoji sílu, svoji dovednost a zjistila jsem, že je to velice posilující.
My tyto běžné činnosti bereme jako samozřejmost. To, že umíme vařit, umíme řídit auto, umíme další věci. Ale když se podívám do okolí, tak vidím, že někdo jiný to neumí. Umí ale zase jiné věci, za které by se mohl/a ocenit.
Ve společnosti se tak nějak předpokládá automaticky, že věci umíme. Jenomže to vede k tomu, že už nejsme schopní na sobě ani na ostatních ocenit to, co děláme. Tohle bylo pro mě největší uvědomění, že maličkost je vlastně obrovský krok kupředu.
Já:
To je krásné, díky za toto uvědomění. Zeptám se na další věc. Já o tobě vím, že i půl roku po kurzu stále pracuješ se svými poznámkami.
Martina:
No, to je pravda, já dost často ty poznámky nosím s sebou. Mám to sepsané na několika listech. A když začnu pochybovat o nějakých činnostech nebo o tom, co se zrovna děje, tak to vytáhnu a pročítám si jednotlivé body.
V poznámkách mám barevně podtrhané to, co se mnou v tu chvíli, kdy jsem tvořila své ikigai, nejvíc rezonovalo.
V momentě, kdy se mi třeba nepovede nějaký úkol tak, jak bych si já asi představovala, nebo se někde zpozdím, tak to vytáhnu, čtu si to a říkám si: „Ano, tyhle důležité věci, co jsem si podtrhala, jsou moje ikigai, to je můj hlavní směr, tam směřuju”. A zároveň tam mám ty ostatní body, které mě zpátky vrátí do mého středu a já si můžu říct: „Ano, teď se ti nepovedlo třeba tohle, ale těchto X dalších věcí, které sis tady vypsala, funguje.“ A díky tomu si můžu říct, že to není se mnou zase tak špatné, naopak ještě mi to pozvedne náladu.
Takže já toto používám dost často a doporučila bych to i ostatním, když je jim těžko a naříkají si a stěžují. Já si dělám takové malinkaté kouzlo, které říká: „No ale já teď jsem zdravá, je mi teplo, mám co jíst.“ A pak to rozšiřuju dál: „Mám tady chatičku, mám auto, tak kdo jiný to má? Tak co si tady, Marťo, stěžuješ?“ A tohle samé o upgrade víc je právě s tím ikigai, protože to jde víc do mé podstaty. Nejde jen o materiální věci, abych měla kde žít a tak dále, ale jde to do podstaty duše, toho, co fakt souzní s člověkem dál, nejenom tím, že už obstaral své tělo.
Já:
Děkuju za tu zkušenost. Doplním, že kurz je na čtyři týdny a každý týden my se věnujeme do hloubky té jedné oblasti, ze které potom vznikne ten překryv činností, což je to naše ikigai.
Ty oblasti jsou:
Naše silné stránky, to, co milujeme, to, co můžeme světu dát, co nás vlastně baví, rozdělit se, nabídnout, a zároveň, za co nám lidi rádi zaplatí.
Právě proto, aby tam nastávala ta rovnováha, aby to nebylo jenom, že se rozdáme a budeme někde živořit. Nebo aby to nebylo jenom o tom, že budeme hledat to, co nám nejvíc přinese financí, ale zapomeneme na to, že když tam nebudeme cítit tu radost těch, co to přijímají ty naše služby, tak vyhoříme nebo se prostě z nás stane chladná osoba.
V kurzu pracujeme tak, že každý den přijde e-mail, rámcově se věnujeme tématu daného týdne a potom v soukromé facebookové skupině máme doplňující otázky a všichni účastníci sdílí svoje nápady, doplňující myšlenky nebo to, co je nejasné.
Jak se ti pracovalo s touto strukturou kurzu? Co pro tebe bylo příjemné?
Martina:
Struktura kurzu byla zaprvé tedy velmi hezky propracovaná, Aničko, to musím sdílet na základě svých profesních zkušeností.
A zadruhé, mně nejvíc asi fungovalo připojení na ten Facebook, do té facebookové skupiny. To bylo moc podporující. Mě třeba vůbec nenapadlo se na něco zeptat, na co se zeptal někdo jiný. A zároveň ta odpověď byla taková jako: „No jo, a ještě tohle, vždyť to já taky třeba umím nebo na tohle se můžu takhle podívat.“
Tahle skupina, ta byla pro mě flow.
Já:
Díky. Čím víc si uvědomujeme, co umíme a co na nás lidé oceňují, tak stoupá naše sebehodnota i schopnost docenit naši práci. A tento proces se neustále rozvíjí. Ikigai rozhodně není něco rigidního, že bychom prostě řekli: „Teď jsem tady, takhle to mám.“ Právě naopak. Tím, jak žijeme, tak neustále si do těch čtyř oblastí můžeme doplňovat, zpřesňovat, dodávat nové věci.
Martina:
Ikigai je v tom průniku. Je to něco, co by mě mohlo udržet na cestě, abych úplně hodně nevybočila. A když vklouznu do těch jakoby bočních kruhů a funguji skrze své boční hodnoty, tak je to v pořádku, protože se zase můžu vrátit do svého středu a pak zase můžu vybočit. Díky tomu, že těch činností není třeba jen deset, ale sto.
Já:
To jsem ráda, že to vnímáš taky, protože to je věc, proč mě ikigai fascinuje jako magnet. Ikigai nás může nasměrovat a uklidňovat a jít s námi celým životem. Já do svého ikigai taky doplňuji nové věci, co mě baví, ale furt tam mám ten hlavní směr.
Když nemáme hlavní směr, tak máme pochybnosti: „Neměla bych radši dělat tohle? Neměla bych se radši učit německy a španělsky a pak by se něco změnilo a bylo by to lepší?“ A jenom ty pochybnosti, jestli jsme na správné cestě, nás stojí spoustu energie a hází nás to dolů. Když pak o sobě sepíšeme nějaké věci, podíváme se na střed, kde se to překrývá a jdeme tím směrem, tak máme víc energie do všeho, co děláme. A ještě nás žene to, co ostatní oceňují a finančně docení. To je prostě paráda, že můžeme růst a nemusíme se plácat v bahně toho, co bych ještě mohla, kdybych před deseti lety jela na Erasmus.
Martina:
S tím úplně naprosto souhlasím, protože v dnešní době těch možností, to, co se nám nabízí, je samozřejmě spousta. A je vyživující se držet na cestě s nějakým cílem a zároveň si nevyčítat sem tam nějaké zkoumající odbočky, pokud se včas na tu cestu vrátím.
Mně vlastně z toho vychází, že je důležité umět a znát svoji sebehodnotu a umět si ji sama sobě přiznat. Protože jen tak můžu být autentická a moje okolí to tak vnímá. A v tu chvíli tam přistane ta energie, díky které si okolí říká: „Ano, tomu člověku já věřím, tomu člověku já ráda zaplatím, toho člověka já chci mít ve svém okruhu, takže si objednám jeho službu nebo s ním budu ráda spolupracovat.“
Já:
Děkuju, to je nádhera. Takže pokud cítíte, že to pro vás je aktuální posílit si vědomí vlastní sebehodnoty, můžete se přihlásit do kurzu a využít i aktuální nabídky. Startovat budeme 1. března.
Marti, já ti mockrát děkuju za rozhovor a ještě abychom podpořili i tu činnost, kterou děláš pro Českou asociaci vzácných onemocnění. Chceš s námi sdílet něco aktuálního nebo s čím se na tebe můžeme obrátit, kdybychom potřebovali?
Martina:
Jupí! Chci sdílet, protože mým jedním hlavním projektem je help linka, kdy se na mě obracejí pacienti se vzácným onemocněním a já jim pomáhám shánět různé kontakty na odborníky, další rodiny a tak dále.
28. února je Mezinárodní den vzácných onemocnění. Probíhá kampaň, která mimo jiné bude vypadat tak, že Tančící dům a Petřínská věž budou osvětlené v barvách právě toho Mezinárodního dne vzácných onemocnění.
Já bych vás chtěla požádat, pokud by vám stálo za to se v rámci posilování své vlastní imunity jít projít po Praze, vyfotit se u těchto osvícených budov.
Zároveň my ještě máme takové logo, které vypadá asi takhle, že si dáme takhle ruce přes sebe (jako křídla motýla) a to znamená, že to je ta podpora toho vzácného onemocnění.
Fotku prosím sdílejte na svém Facebooku s #vzacni2021.
A to bude velká podpora pro naši práci a i pro naše pacienty a myslím si, že to může být i velice zábavné, to osvícení těch budov bude určitě hezké, bude se vám to líbit a bude to hezké na vašem Facebooku.
Já:
To rozhodně. 28. je neděle, takže to je takový dobrý čas jít na procházku a užít si něco speciálního, osvětleného.
Tak jo. Marti, je ještě něco, co bys chtěla dodat v úplném závěru, co by mělo zaznít?
Martina:
Jděte do ikigai! Objednejte si kurz ikigai, je to fakt super! Já jsem si to opravdu užila, i kdyby to měla být jenom zábava na ten měsíc, tak je to super.
Já:
Děkuju. Jsem z toho obrovsky šťastná, mám radost. Ahoj, měj se hezky.
